Lukáš píše:
Po vyšetření na sono mě lékařka poslala abych si dohodl odstranění žlučníku. Když jsem se ptal proč když mám jen uvízlý kámen v žlučovodu, odpověděla že nebudu první ani poslední a že bez žlučníku se dá normálně žít.
Obvoďák mě posílal na vyjmutí žlučníku na základě zprávy od lékařky ve které bylo že mám kámen v žlučovodu. Celkem třikrát, pokaždé jsem odmítl. Když jsem se ho potřetí ptal na důvod s tím že když mi to vysvětlí budu o tom alespoň uvažovat, odpověděl že kdybych šel hned, už jsem to mohl být za sebou.
V nemocnici jsem se podruhé setkal s první lékařkou. Nejprve mi docela vynadala že žlučník pořád mám. Když jsem jí vysvětlil důvod proč ho pořád ještě mám, totiž že neexistuje důvod abych ho pořád neměl změnila tón a řekla že běžným pacientům ho odstraňují. Použila slovo běžným, zřejmě jsem se stal neběžným pacientem. Dělají to jako prevenci pro jejich dobro, při nějakém špatném pohybu by se jim mohl ucpat žlučovod kamenem a že nerozumí tomu proč nechci tomu jednoduchým zákrokem předejít.
Když mě propouštěli z nemocnice, napsali mi do zprávy že odstranění žlučníku si mám dohodnout s praktickým lékařem. Přitom mi dělali všemožná vyšetření, žlučník i žlučovody mám v pořádku.
Po pár týdnech po propuštění jsem byl na kontrole. Prováděla ji doktorka která mi žlučník prohlížela kamerou. Mám od ní zprávu že všecje v pořádku. Prohlédla mě, napsala že jsem v pořádku a napsala mi žádanku s kterou si mám zajít na chirurgii dohodnout termín operace, odstranění žlučníku. Ptal jsem se proč. Prý preventivně. Mám v žlučníku kaménky do šesti milimetrů. Žlučník a slinivka mají společný vývod. Kdyby se mi kamínek dostal do slinivky, mohl bych dostat zánět a to bych prý nechtěl. Takhle budu mít klid. Věděla od první lékařky že se umím údajně umím kamenů zbavit. Ale vyloučila že je to možné. Leda prý ve snu. Dnes dělám očistu, v tomto roce pátou. Už se na ty šestimilimetrové kaménky těším.
Kdyby se někomu přihodilo že by se dostal na vyšetření žlučových cest kamerou, tak bacha na jedno nebezpečí. Těsně před zákrokem jsem dostal čípek. Prý pro ochranu slinivky pří zákroku. Dělají ho v padesáti procentech případů. Při vyšetření spíte, tak vám dají čípek před tím než usnete i když vám pak zákrok neudělají. Ptal jsem se o jaký zákrok jde. Prý rozšíření zůženého žlučovodu trubičkou. Řekl jsem že takový zákrok odmítám, paní doktorka odpověděla že o tom rozhoduje ona a se mnou o tom debatovat nebude. A hned na to jsem usnul ani nevím jak. Naštěstí do mě nic nedala. Vůbec nevím jestli by pak ještě byla možná očista jater, tou trubku by nějaký větší slepenec ucpal.
K snídani v memocnici jsem dostával většinou suchou vánočku, k večeři když ostatní měli chleba, mně dali pár plátků staré veky.
A ještě jeden poznatek. Lidi hrozně málo pijí. Mě by to ani nenapadlo ale sami si toho všímali když viděli kolik toho za den vypiju.
Krásný příběh, jako z pohádky kde jde i to co nikdy nikomu nejde i tam se mnohdy stane v zásadě zázrak a zvítězí dobro. Zajímavá na něm je hlavně ta logika myšlení většiny lékařů že o vašem zdraví a životě podle svého názoru rozhodne on protože si na to z vlastní hrdosti přisvojil právo. Podle stejné logiky by jste měl chodit přes silnici pouze v doprovodu vystudovaného odborníka na přecházení silnic protože jde minimálně o stejně smrtelný úkon jako je vážný problém s ucpaným žlučníkem a do postele by jste vlastně nemohl lézt vůbec protože tam zemře naprostá většina lidí tedy jde o úkon tak smrtelně nebezpečný že je třeba se mu cíleně vyhýbat. Já mám pro takové situace takové sprosté úsloví že "Kdo se bojí sere v síni" a kdo se nebojí ten si sice občas rozbije hubu, ale zase ví že si jí rozbil z vlastní blbosti ne na základě cizího rozhodnutí kterého pak veliká část lidí do smrti lituje a nejde to vzít zpět.