Do značné míry s jedním z nejdůležitějších "vesmírných" zákonů - zákonem polarity - souvisí i jing-jangový symbol mandaly pro Tao (jak
je asi nejlépe popsán v základním díle Lao´c - Tao te ting (určitě stojí za přečtení, ale nelze číst jako knihu, spíše po kouskách a "strávit to...".
(na základě čtení Tao te ting, vyvstávají otázky ZDA ZLO
JE OPRAVDU NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ běhu věcí...
Zamysleme se tedy nad klíčovými myšlenkami C.G.Junga ohledně existence zla, které v tomto směru ovlivňují západní myšlení.
Co kdo vytěží z díla C.Junga, Tao te tingu nebo odjinud, ohledně "vyrovnání se se zlem", závisí také na vhodném uplatnění některých zákonitostí..., jinak se snadno můžeme dostat na scestí....třeba jako nacisti nevhodně citovanými a uplatněnými citáty z Junga a dalších zdrojů, dospěli k tomu že vybít některé rasy
je prostě správné...apod.
Jung a učení o zlu ( jako „privatio boni“[7] )
V té části Jungova díla, která se týká křesťanství, má zásadní postavení problém zla.[8]
Jung kritizuje pojímání zla jako privatio boni;[9] (Nedostatek dobra (latinsky privatio boni)
je teologická doktrína , že zlo, na rozdíl od dobra,
je nepodstatné, takže přemýšlet o zlu a dobru jako neoddělitelném celku
je zavádějící. Místo toho, chápe zlo spíše jako absenci nebo nedostatek dobra)
Jung míní, že pokládat zlo za nedostatek či nepřítomnost dobra znamená upírat mu plnohodnotnou bytnost. To Jung nechápe jen jako metafyzický problém, nýbrž jako ně
co,
co bezprostředně a neustále zasahuje do našeho života. Jungova důsledná psychologizace všeho metafyzického jej přivádí k úvahám, že učení o zlu jako privatio boni znamená vytěsnění zla, jeho zmizení ze zorného pole vědomí,
což zapříčiní, že zlo začne působit z hlubin nevědomí, že se stane silnějším, skrytějším a záludnějším. Jung odmítá odštěpení zla od boží osobnosti,[10] neboť představu Boha vnímá jako obraz či lépe korelát psychické celosti, bytostného Já, centrálního archetypu nevědomí,[11] celosti, která nutně musí zahrnovat i temné stránky osobnosti, tj. archetyp, který Jung nazval stín.[12]
Jung pokládal zlo za neodmyslitelný protějšek dobra; teprve v polaritě dobro – zlo lze podle něj obě tyto veličiny rozlišit a vymezit. Jung píše: „Světlo potřebuje temnotu, jak jinak by mohlo být světlem?“[13] Nebo: „
Co je výšina, které chybí hloubka,
co je světlo, které nevrhá žádný stín? Žádné dobro nemůže vyrůst, když proti němu nestojí zlo.“[14] Nebo také: „Stín prostě patří k lidské přirozenosti, a jen v noci nejsou žádné stíny.“[15]
Augustin naopak dospěl k učení o privatio boni, poněvadž neměl zlo za rovnocenný, natožpak nutný protipól nekonečně dobrého Boha; zlo podle něj narozdíl od Boha není (a nemůže být) absolutní. Augustin vyšel ve svých úvahách z počátečního stavu absolutního dobra, který byl narušen a který se na konci dějin opět navrátí, kdežto Jung z momentálního, empiricky neustále ověřovaného stavu, kdy v člověku zvláštním způsobem koexistuje dobro a zlo. U Augustina není možná věčná existence zla; celé dějiny nazírá z hlediska okamžiku, kdy žádné zlo
ještě nebylo, a okamžiku, kdy opět nebude. U Junga zase není možná neexistence zla, dokud existuje člověk; zlo nemůže přestat existovat, jestliže tu někdy bylo, v psyché totiž neexistuje anihilace, pouze kompenzace. I to,
co se ztrácí ze světla vědomí, si neseme nadále s sebou v matrici nevědomí. Jung upozorňuje, že vše,
co není tak či onak do psychické celosti zahrnuto, se stává vytěsněným, nepřátelským a působícím skrytě, z nevědomí.
Zpochybnění Jungova stanoviska předložené H. L. Philipem v knize Jung a problém zla se poněkud nekriticky opírá o důkaz z lidského cítění, které se podle jeho názoru bouří proti myšlence, že zdroj všeho života (Bůh)
je zlý; to
je očividně argument dosti slabý. Věnujme pozornost spíše Philipově domněnce, že Jungovo učení stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.[16]
Ani tento názor při hlubším promyšlení neobstojí.
Je totiž přenášením zákonitostí vědomí, jemuž vládne dualita morálního dobra a zla,[17] i do oblasti nevědomí, které
je morálně indiferentní, přesněji řečeno ve kterém panuje vzájemná kontaminace všech obsahů, tudíž i dobra a zla; „dobro“ a „zlo“ jsou v nevědomí dvě různě působící mocnosti, veličiny či faktory, ale dobro není jen dobré a zlo jen zlé. Každé projasnění vědomí podle kompenzačních zákonitostí psychiky ztmavuje stín.
Bylo by v každém případě nespravedlivé a pochybené se domnívat, že Jung měl v úmyslu morální dobro a zlo relativizovat; poukazuje naopak na děsivou reálnost morálního zla. Avšak
míní, že toto morální zlo vychází právě z toho, že se s vlastními přirozenými sklony ke zlu nedokážeme vypořádat a místo integrace je vytěsňujeme, předstíráme, že nám nepatří, odsouváme je do nevědomí. V nevědomí ale „smrt“ neznamená zánik, nýbrž nutně implikuje zmrtvýchvstání v obnovené síle. Zabití tendence
je jen zdánlivé. Bůh může sestoupit do podsvětí nevědomí, ale dříve či později opět vstane z mrtvých.
Podobně i ďábel (v psychologickém smyslu) může být zdánlivě poražen a zničen, avšak ve skutečnosti je pouze vytlačen ze sféry vědomí, za scénu, kde se zákonitě časem chopí provázků vedoucích k „našim“ myšlenkám a skrze ně k činům. Tak lze shrnout Jungova východiska, o která se opírá, když kritizuje nauku o zlu jako privatio boni.
Z dalších námitek vznesených proti Jungově kritice učení o privatio boni zmiňme
ještě jednu. Ta praví, že učení o zlu jako o privatio boni jsoucnost zla přece ani v nejmenším nepopírá[18] (koneckonců Jung sám často opakoval, že skutečné
je,
co působí, a nezabýval se metafyzickými úvahami o existenci či neexistenci nějakého jsoucna na transcendentních úrovních, nýbrž se zaměřoval na jeho konkrétní působení; nemuselo mu teoreticky vzato záležet na tom, zda
je zlo privatio boni či nikoliv). To lze uznat jako korektní tezi. Nicméně tato práce má jiný cíl než rozsuzovat tento spor. Spíše se pokouší vystihnout podstatu neshody, již
je nutno podle autorova přesvědčení hledat především v diametrální odlišnosti významu, který obě strany přisuzují pojmu zla, a v jednání, k nimž se jejich koncepce snaží motivovat. Kritikové Jungovy polemiky s pojetím zla jako privatio boni, především z řad křesťanských filosofů, nahlížejí na problém zla po Augustinově vzoru metafyzicky a morálně, kdežto Jung psychologicky a pragmaticky. Jung pozoroval u svých klientů i ve válečných událostech nevyvratitelný důkaz toho, že každé vytěsnění zla vede jen k jeho ztmavnutí a tomu, že se stane skutečně zlým, vymkne se kontrole a začne působit nepozorovaně a neodvratně, z temnot nevědomí.
Celá problematika se dotýká samotných základů světového názoru a zasahuje hluboko do oblastí mimo sféru myšlení;[19] proto se nelze domnívat, že se představitelé některé ze stran dají hromadně přesvědčit argumenty strany druhé, byť sebepádnějšími.
Jung ani Augustin nepokládají zlo za absolutní. Dalo by se snad říci, že tajemství rozdílnosti jejich koncepcí spočívá v důrazech: Augustin popírá absolutní zlo (zlo
je tedy podle Augustina konečné, nedokonalé, neúplné, nevyrovná se dobru...), Jung zase odmítá absolutní zlo (zlo není jen zlé, skutečný život není rozdělený na černá a bílá pole).[20]
Jungovy a Augustinovy závěry ohledně zla se míjejí, neboť oba myslitelé tomuto pojmu dodávají zcela jiný obsah a především předkládají jiné hodnocení tohoto obsahu. U Augustina je zlo tím, co celost narušuje, kdežto u Junga tím, co ji umožňuje, pokud se s ním správně zachází. Podle Junga není „zlo“ výhradně „zlé“; zlým se teprve stává, pokud
je my sami do této pozice vykážeme. Primárně má povahu nikoli ďábelskou, nýbrž spíše dionýskou,[21] a
je tedy v jistém smyslu skutečně destruktivní a namířené proti společenskému či vědomému řádu, ale na druhou stranu podle Junga umožňuje spásnou katarzi, očistu duše, a nazření jejího božského rozměru.[22]
Jung varuje, abychom nevytěsnili svůj stín a neztratili tak z očí „čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny“;[23] to stejné platí o bělobě černi, o dobru zla a o výšině hlubiny.
Augustin vymezuje zlo z pozic metafyziky (ač samozřejmě velmi často mluví o jeho konkrétním působení, např. v líčení vlastního života v proslulém Vyznání).
V Augustinově náčrtu dějin spásy nakonec zlo zcela přestane existovat. Jung rozvíjí naopak pojetí zla jako psychologické veličiny, která je nutnou součástí života, něčím, s čím se musíme vyrovnat, pokud nechceme, aby nás to zpoza prahu nevědomí ovládlo a projikováno navenek – ať už do „čarodějnic“, Židů, heretiků nebo imperialistů – vytvořilo další konstelace, v nichž požadavek „milovat své nepřátele“ či obecněji chovat se ve vztahu k nim podle stejných etických principů jako k přátelům bude eliminován prohlášením těchto nepřátel za nepřátele Boha, eventuálně árijské rasy, dělnické třídy apod., čímž se etický závazek vůči nim smaže a otevře se cesta genocidě, persekuci apod.[24]
Protikladnost Augustinova a Jungova konceptu souvisí i s historickou situací, v níž byly tyto koncepty formulovány:
Augustin potřeboval čelit manichejskému dualismu, Jung se snažil přesvědčit západního člověka, že pokud bude dál dělat z nevědomí příslovečného Jungem zmiňovaného kostlivce ve skříni, setrvá víceméně ve stavu latentní neurózy se všemi důsledky, které to s sebou nese – včetně nebezpečí, že podlehne dalším psychickým epidemiím podobným té, na jejíž nebezpečnost poukazoval Jung už mnohem dříve, než propukla v plné síle a vyústila v peklo koncentračních táborů.
Je příznačné, že šlo o epidemii, jejíž ideologové nechtěli úplného Člověka, nýbrž dokonalého nadčlověka, který se to,
co pokládá za inferiorní, tj. „zlé“, snaží zničit, ne integrovat.
Dějiny křesťanství poskytují opravdu dostatek důkazů jak o světlech, tak také o stínech církve. Většina křesťanů ovšem věří, že ona „temná strana“ nepotrvá navěky – i podle Tychonia spějí církevní dějiny k oné velké „rozluce, kdy Kristus strhne Antikristu jeho kristovskou masku a odhalí ho v jeho bezedné zlobě, do níž se on propadne navěky. Teprve tehdy dosáhne pravý bok Kristova těla své plnosti a celosti, až se definitivně odloučí od svého levého boku a zjeví se jako dokonalá a dokonaná církev“.
I zde je tedy velký rozdíl oproti Jungovu pojetí, které budí dojem, že zlo jako součást jednoty protikladů „kraluje navěky“. (pro srovnání - v bibli jsou proroctví o tom, že zlo, bolesti, nemoci a smrt jako Nepřítel (...) má být odstraněno....
Ježíš také říká v podobenství o tom jak byl zaset plevel mezi pšenici, že to má tak zůstat až do "sklizně", kdy se teprve rozliší
co je plevel a
co zrna pšenice, pak teprve plevel bude oddělen a spálen, zrno sklizeno do sýpek...)
...Ze středověku dobře víme o tom, jak často si církev či křesťanstvo projikovaly své vlastní temnoty do „těch druhých“ – Židů, muslimů, pohanů, kacířů atd. – a s jak katastrofálními důsledky to bylo spojeno. Např.
v době křižáckých válek, ale i dnešní „války s terorismem“ si „křesťanský“ svět své vlastní stíny do značné míry projikoval do muslimů a hovořil pak o „válce světla proti tmě“ – a tak se vyhýbal mnohem náročnější cestě, o které Jung říká, že ten, kdo se „setkává se stínem, čelí krizi. Čím méně může říci 'ONI to dělají, ONI jsou špatní, proti NIM se musí bojovat' – tím víc se stává problémem sám sobě.“
...Carl Gustav Jung věřil, že by bylo velmi plodné, kdyby církev dokázala asimilovat jeho psychologii tak, jako dokázala ve středověku asimilovat Aristotela. Zdá se to být nemožné vzhledem k tomu, že některé Jungovy nauky jsou pro křesťanskou víru zjevně nepřijatelné. Smířit s učením křesťanství filosofii pohana Aristotela ovšem kdysi také působilo jako holá nemožnost. Přesto to Tomáš Akvinský "dokázal" (ovšem
je otázkou
co z toho vzešlo, a zda by tím
Ježíš jako zakladatel křesťanství byl zrovna nadšen...
)
Nedávno vydaný vatikánský dokument „
Ježíš Kristus, zdroj života: Křesťanská reflexe New Age“ ukazuje, že tutéž roli by dnes mohla sehrát právě recepce Junga. Vedle vyjasňování pohledů totiž obsahuje i tuto pozoruhodnou větu:
„
Je jistě pravda, že
Jungova psychologie osvětluje mnoho aspektů křesťanské víry, zejména potřebu postavit se čelem k realitě zla…“
...podle názoru Anselma Grüna dosud převažující „spiritualita shora“, tj. cesta stoupání k Bohu usilováním o mravní dokonalost, měla být spojena se „spiritualitou zdola“, ve které „výstup k Bohu vede sestupem do vlastní reality, včetně hlubin nevědomí“. Pouhé upínání se k ideálu dokonalosti totiž může vést k rozpolcení osobnosti, při kterém se lidé „stávají slepými vůči vlastní realitě, např. vůči agresivitě, která v jejich zbožnosti vězí“,
což „leckdy vede k životu ve dvou rovinách, vzájemně nikterak nepropojených, a dále k projekci vlastních potlačených vášní do druhých lidí. Proto, aby takový člověk zachoval vlastní ideál, začne zapuzovat svůj stín a promítá ho do druhých, nad nimiž se rozhorluje a které kritizuje. Potlačení zla ve vlastním srdci vede ke skandalizaci druhých, s nimiž jednáme – ve jménu Božím! – často velmi brutálně.“
...C. G. Jung, dílo Člověk a duše, s. 181: „Každého doprovází ‚stín‘, a o
co méně
je tento stín vtělen do vědomého života jedince, tím
je černější a hutnější..."
...K řešení bezpočtu problémů ukazuje cestu
Jungovo učení o „integraci stínu“. Zde by měli křesťané (a samozřejmě nejen oni)
rozlišovat mezi zlem, od kterého se člověk musí distancovat a bojovat proti němu, a stínem jako něčím, co se zlým stalo proto, že to bylo potlačeno;
„integrovat stín“ znamená přijmout potlačené stránky vlastní osobnosti a naučit se s nimi zacházet, aby mohly působit pozitivně, a nikoliv ničivě.Odkazy na prameny (7) až (24), včetně dalších úvah D.Zbírala o Jungovském pojetí náboženství, viz:
http://www.david-zbiral.cz/Jung-privatio.htm----------------
Další související rozbory:
1) článek online od P.Říčan, P.Brichcín: Dobro, zlo a lidský vztah v Jungovské perpektivě -
http://rican.sweb.cz/clanky/15Jung%20Zlo.htm2) úvaha online Dialog křesťanství a analytické psychologie C. G. Junga:
http://vit-machalek.bloger.cz/Dialog-vi ... -C-G-Junga(další prameny např.: Buber, M. (1923/1995): Já a ty. Olomouc: Votobia
Hillman, J. (2000): Klíč k duši. Praha: Portál
Moore, T. (2001): Temný eros. Praha: Portál.
Jaffé, A. (vyd.) (1962/1998): Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno: Atlantis.
Jung, C. G. (1998): Výbor z díla, díl I. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
Kastová, V. (2000): Dynamika symbolů. Praha: Portál.)
----------------
PS: oproti "věčné" existenci zla, mluví nejen monoteistická náboženství, ale třeba i Eduard Tomáš, když třeba říkal:
"Je třeba si vždy uvědomit, že zlo a jeho přítomnost jsou jen dočasné, zatímco dobro je věčné a zlo bude tak dlouho ve světě, dokud zde bude vládnout ego.To současně znamená, že jen realizace pravdy a vyciťování jednoty lidstva může zlo zcela odstranit."